V minulém čísle Křečovických listů jsem se stručně zmínil o vzniku a důsledku I. světové války pro naši obec. Uvedl jsem seznam padlých spoluobčanů. Nyní předkládám článek o zajatcích v Křečovicích, který napsal pan Karel Zvěřina řídicí učitel v Křečovicích v roce 1928. Článek je po malých úpravách v plném znění.
V roce 1916 byli dáni na výpomoc italští zajatci také do Křečovic a okolních vesnic. Přiděleni byli rodinám, ze kterých mužové byli v činné službě válečné.
V Křečovicích u Budáků dostali zajatce Ivo, ve dvoře u Kvisů byli zaměstnáni Francesconi a Peressini, u Váňů Succi, u Voglů Bonetti Viktor, u Vondráčků Bertoni. Ve Skrýšově u Bárů sloužil Barbanelli, v Krchlebích ve dvoře Salvanesci, ve Zhorném u Šimků Petr Vischio a u Kovaříků v téže obci Silvius Bonetti. Ve své vlasti byli různých povolání; mnozí vůbec nerozuměli hospodářství. Ale v tehdejší době byla každá síla vítanou, neboť všechny práce spočívaly většinou na bedrech žen, starších mužů a dětí.
Někteří z těch zajatců měli výrazný italský typ: černé oči, hustý, černý vlas, snědou pleť. Mnohého z nich prozradil však italský vojenský stejnokroj a řeč.
Nade všemi měl dozor rakouský voják, vybraný z nejstarších odvodních ročníků, který zůstával u Šimků ve Zhorném. Prvním dozorcem - "postem" - byl rodilý Polák, jemuž přezdívali "baťa". Po krátké době vystřídal ho Slovinec Alois Ludvík, mistr zednický z Bače v Kraňsku, muž dobrácké povahy. Většinou bydlil každý zajatec tam, kde sloužil; několik noclehovalo také společně v jedné světnici u Váňů.
Když měli zajatci volnou chvilku, sešli se na návsi a tam u rybníčka na travnatém břehu postáli a pohovořili. Hovor vystřídal často tělocvik: vzájemné přeskakování a zápasení.
V neděli bylo na návsi teprve hlučno. Přišli z okolí zajatci nejen italští, nýbrž i ruští a srbští; stojíce v hloučku s "postem", dorozumívali se jak mohli, řečí i posuňky.
Za války jezdívala pošta do Křečovic od Sedlčan. Byl to vozík, tažený jedním koníkem. Italové čekali u poštovní kanceláře, nedočkaví běželi kousek naproti. Radostí zářilo oko toho, jehož čekání nebylo marné: z domu dostal lístek, psaní nebo bedničku.
Češtině učili se zajatci těžko. Zato naši páni kluci od nich leckteré slovíčko pochytili a chlubil se ten, kdo již uměl počítati do desíti italsky.
Bonetti, pravého italského typu, zaměstnaný u Voglů, prodělal válku s Alžírem; za světové války ho zajali. Bylo zajímavé poslouchati, když líčil hlasem i posuňky výbuchy a třaskání pum i granátů. Oči mu jen blyštěly. Svým chlebodárcům pracoval na poli, povzbuzoval dobytek volaje: destra, sinestra, rossa, to jest: náruční, podsední, červená! Doma vypomohl, jak bylo třeba.
V neděli odpoledne přišel Viktora k Voglovům navštíviti z Krchleb Salvaneschi, mladík jemné povahy, plavých vlasů. Byl synem kteréhosi italského soudce a sám studoval. V zajeté uklízel dobytek a jezdil s potahem. V notýsku měl obrázek s nápisem "sv. Mořic, patron vojínů". Jednou ukazoval i válečnou píseň italskou. Měla kolik slov a každá končila refrainem: "S námi po boku jde Francie, naše sestřička."
Povinnosti svých byl Salvaneschi dbalý. Za nejlepšího hovoru vytáhl hodinky, podíval se a zvolal: " Štyry hodinky, domy sedum voly." (Chtěl říci: Čtyri hodiny, musím domů uklízet sedum volů.)
V jedné z přifařeních obcí měli zajatce, vyučeného v cukrářství. Místo dělání cukrovinek štípal dříví, nakládal hnůj a konal jiné domácí práce. Unavený ukázal jednou na fůru hnoje, kterou právě naložil a zkříživ ruce na prsou, volal na služebnou: "Siňorina Marjánky, umžít, funus - Šešovice." Ale nebylo mu souzeno, aby pohřben byl v Křečovicích, odešel později živ a zdráv s ostatními.
Pavel Novotný pokračování »